Staré dobré imprintery
Při placení vložil prodávající kartu do imprinteru, na kterém byl připevněn plechový identifikační štítek obchodníka, a na něj položil prodejní doklad. Ten měl několik listů, mezi kterými byl kopírovací papír – v 90. letech byl zaveden chemický samokopírovací papír.
Pak prodavač přejel rukojetí se zabudovanými přítlačnými válečky vpravo a zpět. Údaje vyražené na platební kartě a identifikačním štítku se otiskly na účtenku, zbývalo jen doplnit placenou částku, datum a podpis klienta. Originál prodejního dokladu zaslal obchodník své zúčtovací bance, jednu kopii si ponechal a další předal klientovi.
Obchodník, který používá imprinter, má stanoven tzv. autorizační limit (je důvěrný), do kterého nemusí ověřovat transakci telefonickým dotazem u své zúčtovací banky, pokud je karta časově platná, má předepsané ochranné znaky a podpis klienta na dokladu souhlasí se vzorem na kartě. Pokud je částka vyšší než autorizační limit, karta jeví známky padělání nebo pozměňování údajů, musí obchodník transakci ověřit v autorizačním centru své banky.
V případě povolení transakce obdrží obchodník tzv. autorizační kód, který napíše do stanovené kolonky prodejního dokladu. V případě zamítnutí transakce může někdy dostat pokyn kartu zadržet a předat své bance, která ji znehodnocenou vrátí vydavateli karty.
 |
Platební karty pro bohaté: stojí vám za to? Více čtěte ZDE. |
Příjem bankovních karet občas narazil u některých obchodníků na odpor, podobně jako v 60. letech karty Diners Club u majitelů restaurací v Seattlu. Nechtěli za provedené platby platit bankám poplatky. Ve Spojených státech v roce 1971 zvažovala asociace obchodníků National Retail Merchants Association zavedení vlastních karet, které by konkurovaly bankovním.
S tím, jak rostl počet držitelů bankovních karet, však také rostl jejich význam jako platebního nástroje a zvyšoval se počet akceptujících obchodů. Již to nebyly jen nejdražší hotely, restaurace a obchody, ale začaly je přijímat i menší a levnější obchody, a to i v oblastech mimo obchodní centra velkých měst. Příkladem může být síť obchodních domů J. C. Penney. Po dlouhém odmítání se v roce 1979 rozhodla jako první z velkých řetězců přijímat k placení karty VISA a krátce nato i MasterCard. Její vlastní úvěrové karty vlastnilo 15 milionů klientů, zatímco VISA již 35 milionů.
Rozšíření počtu potenciálních zákazníků o solventní držitele bankovních karet se stalo hlavním motivem pro toto rozhodnutí následované záhy dalšími obchodními domy v USA (Sears, Montgomery Ward ad.). Aby se zrychlila autorizace platebních transakcí, zavedly v 80. letech banky ve vybraných obchodech v některých zemích (např. Velká Británie) speciální telefony. Odtud byl již krok k dalšímu úspěchu bank – k platebním terminálům a debetním kartám.
Platební terminály
Nárůst počtu vydaných karet a provedených prodejních transakcí se projevil vzrůstem počtu papírových dokladů, které museli obchodníci vyplnit a zaslat bance nebo společnosti k úhradě. Velké množství transakcí muselo být telefonicky autorizováno. Přičteme-li k tomu nutnost zpracovat prodejní doklady a autorizace v bankách, není divu, že již ve druhé polovině 70. let byly zkonstruovány elektronické platební terminály, které bezhotovostní placení zjednodušily.
Např. již v roce 1973 Wells Fargo zkoušela nový platební systém nazvaný WellsService. Obchodník dostal platební terminál k autorizování plateb provedených šeky (MICR) a kreditními kartami. UATP – Air Travel Card zavedla platební terminály na letištích již v roce 1971.
Společně s bankomaty musely i platební terminály překonat právní překážky ve Spojených státech. Působení bank bylo omezeno od 30. let McFaddenovým zákonem pouze na území sídelního státu. Krátce po zavedení bankomatů do běžného provozu se objevily diskuse o tom, zda je možné považovat bankomaty za pobočky bank či ne a zda tedy mohou banky spojovat své sítě v jednotlivých státech do celonárodního systému.
Některé americké soudy rozhodly, že bankomat je pobočkou banky, zatímco např. v roce 1975 rozhodl Office of the Comptroller of Currency, že ne. Nakonec rozhodl Nejvyšší soud Spojených států ve prospěch bankomatů. Díky tomu velmi rychle vznikly celostátní bankomatové sítě, ať už provozované bankami, nebo specializovanými společnostmi. V roce 1981 oznámily zájem vybudovat národní sítě také asociace VISA a MasterCard. Pozitivní výsledek v právních sporech o postavení bankomatů umožnil také rozvoj platebních terminálů. Na světě byly dvě země, které se zasloužily nejvíce o jejich vývoj a plošné nasazení: Spojené státy a Francie.
Více o rozvoji platebních terminálů se dozvíte v příštím díle našeho seriálu.
|
Ukázky z knihy | |
reklama
Úryvek je z knihy "Encyklopedie platebních karet" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:
Naučte se investovat, 2. rozšířené vydání
Investování pro začátečníky
Finanční matematika pro každého, 5.vydání
